Haló, haló, hlásí se školka v přírodě - den třetí

Haló, haló, hlásí se školka v přírodě – den třetí – středa

Milí rodiče, hlásíme se opět ze školky v přírodě. Noc byla pohodová, všichni jsme spali až do rána a děti se budily až kolem půl osmé a to proto, že včerejší disco na čerstvém vzduchu všechny zmohlo.

Vzhledem k tomu, že jsme měli naplánovaný polodenní výlet na Veselý kopec, do jídelny jsme již šli s batůžky. Posnídali jsme vydatně, jelikož nás čekala dosti daleká cesta. Samoobslužné snídaně už dětem šly raz, dva.

Jelikož Ptáčata byla ráno rychlejší než Sluníčka a vyrazila na výlet jako první, bylo to dobře, protože nám Sluníčkům předem domluvily zkratku přes pozemky pana hospodáře, který nás loni hnal holí. Vezli jsme pro jeho koníky z Pardubic tvrdý chleba a pomohlo to, paní hospodářka byla velmi ráda za 4 pytle chleba a pustila nás přes jejich louky a dokonce nás pozvala na prohlídku stájí, koťátek a malých králíčků a kuřátek. No a to jsme vezli jen suchý chleba, kdybychom přivezli mrkev a jablíčka, snad by nás i povozili – jak málo stačí ke štěstí a k vlídnému slovu a ochotě.

Cesta na Veselý kopec vedla kolem ohrady pro koně, kde nás přivítal krásný hnědák s černou hřívou. Na otázku paní učitelky: „Děti poznáte, jestli je hřebec nebo klisna a  podle čeho?“, odpověď přišla dosti rychle od Karolínky : “ Ano, je to kůň a poznala jsem to podle obličeje“ a ze zadní řady se ozývá: “Já to poznala také, ale podle zadku a je to kůň“.

Podél polí a při chůzi podél lesa jsme si sbírali další bylinky, tentokrát jsme narazili na heřmánek, uvidíme, jakoučaj bude mít chuť tentokrát, našli jsme i lesní jahůdky a ty byly opravdu sladké.

Cesta na Veselý kopec vedla opravdu do kopce a byli jsme rádi, že jsme došli, a jelikož jsme nebyli předem ohlášeni, neměli jsme průvodce, ale protože jsme chytré paní učitelky a již jsme tady každá byla alespoň 5x, hravě jsme dětem líčily, jak se mlátilo obilí, jak se sušil len a ovoce, jak se žilo v kočovnické maringotce loutkáře, na co měli velké necky a proč se zvoní klekánice, jen u jednoho vozu jsme váhaly, zda je ta podlouhlá, menší nádoba, podobná malé cisterně na voze, ale dřevěná, pro odvoz piva nebo močůvky.

Po prohlídce obydlí jsme vyrazili zpět do penzionu a teď to bylo veselé – nejen, že jsme šli z kopce a to se jde zvesela vždy, ale vesele jsme si i při tom zpívali – děti znají novou píseň „Generál Laudon“ – nechte si jí zazapívat.

Došli jsme na pokoje a hajdy na oběd – dnes byli špagety s boloňskou omáčkou a sýrem. Zaprášilo se po nich a někdo si i přidal. V jídelně nás ale nečekal jen oběd, ale i kontrola z hygieny a to je vždy nepříjemná a dusná atmosféra – jó hygiena, z té se třese každé zařízení, kde jsou děti. Co kontrolovali, ani nechtějte vědět, hlavně zda máme seznamy dětí, kdo bere a nebere prášky, jak to zapisujeme, zda máme uklizeno na pokojích, zda vedeme zdravotnický deník, ale naše zdravotnice Danča, ta je tak usadila svými znalostmi o ošetření různých úrazů, přes vyndávání klíšťat, že nechtěli ani vidět lékárničku, ale aby se zeptali jak nám chutná, jak jsme spokojeni a jak si děti užívají, tak to je vůbec nezajímalo. Hlavně, že dostali razítko a podpis a my byly rády, že byli pryč.

Pozdní oběd a cestování nás tak zmohlo, že jsme spali až do 15 hod. Po rychlé svačince, housce s pomazánkou jsme šli skotačit na hřiště.

Večer nás čekalo opékání vuřtů. Letos jsme to chtěli vylepšit a vezli jsme si s sebou malý gril, ale než se nám rozpálilo uhlí, tak jsme měli vuřty opečené na ohníčku, no a maso jsme žádné neměli, natož naložené, tak jsme si udělali topinky a ty nám ale chutnali, jen ten česnek chyběl.

Děti po osprchování padly do postele jako „zabité“ a my ještě naplánovaly zítřejší program a padly také. Už nám totiž únava padá na mozek a říkáme dětem nesmysly, takzvané perličky – dvě perly vám posíláme na dobrou noc.

Paní učitelka se ptá dítěte v jídelně:“ Kde máš ty bačkorky?“ – odpověď: “Jsou asi nahoře v pokoji „, učitelka nechápavě odpoví:“ Jak nahoře, to si šla celou dobu pěšky?“

Honzík Kulíšek při výletu na Veselý kopec někde nechal batůžek a Danča se ho ptá:“ Kde jsi ho nechal ?“, a Honzík na to:“ No tam, kde jsme čůrali“, a Danča :„ A proč si jako sundáváš batoh na čůrání, to nevíš, jak se čůrá s batohem?“ Honzík měl vykulené oči, neboť Danča mu to začala názorně ukazovat.

Tak dobrou noc a zítra se zase ozveme – Vaše paní učitelky